Svět dočasný a svět věčný

„Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení... A prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k B-hu, který jej dal.“ (Kaz 12:1-7)

Náš svět je dočasný. Každý může být nenadále povolán k svému Tvůrci. Rabenu Tam podotýká v Sefer ha Jaša (Ša´ar 12):

Tento svět se podobá podzemní jeskyni v poušti. Její obyvatel se domnívá, že jeskyně je veškerý existující svět, ježto nikdy neviděl to, co existuje mimo jeskyni. Kdyby z jeskyně vyšel, objevil by, že existují rozlehlé země, obloha, oceány, hvězdy a nebeská tělesa. Člověk v tomto světě se domnívá, že toto je jediný druh světa. Kdyby jej opustil, poznal by však nesmírnost budoucího světa a byl by ohromen jeho děsivostí.

Budoucí svět je věčný, nikoliv dočasný. Slova Mišny, hovořící o obou světech, jsou zcela srozumitelná: „Rabi Ja´akov říká: Tento svět je jako předpokoj před světem, který přijde. Připrav se v předpokoji, než vstoupíš do hlavní síně.“ (Avot 4:21).

Slova Mišny nás učí, že kdo žije pravým životem, moudře se zabývá shromažďováním duchovních pokladů Tóry a micvot. Totéž učí i následující verš: „Kdo je moudrého srdce, přijímá micvot“ (Př 10:8). Člověk plní svůj úkol v životě vykonáváním micvot. Tak bude mít - až bude stát před svým Tvůrcem - pokladnici plnou věčných pokladů a nádherné odměny

Tato kapitola uvádí halachot, které se vztahují k odchodu člověka z tohoto světa a halachot, jež platí pro blízké příbuzné zesnulého.

Prosím vezměte na vědomí, že tu jsou uvedeny jen nejčastější halachot a pokud nastanou nějaké neobvyklé či sporné okolnosti, existují knihy, jež tyto halachot probírají mnohem podrobněji, např. Gešer ha-chajim a Penej Baruch. Tyto knihy poskytují úplné, důkladné vyložení tématu.

Vedle obecných halachot, jež jsou tu uvedeny, je také mnoho zvyků, vztahujících se ke smutku. Různé obce zachovávají různé zvyklosti. Každý by se měl řídit zvyky své obce.

Okamžik smrti

1.  Je velká zásluha pro člověka, zemře-li ve chvíli, kdy se kaje za své hříchy. Proto těžce nemocný, jenž neví, co přinese příští den, by měl zevrubně vyznat své hříchy a celým srdcem se kát před svým Tvůrcem. Pokud se nemocný nemůže vyznat slovy, měl by se vyznat v duchu. Jestliže nemocný má potíže s vyznáním, měl by číst z viduje, který má před sebou. Pokud nemocný může říci jen několik málo slov, měl by říci: „Jestliže, nebesa chraňte, zemřu, ať je má smrt smířením za mé hříchy.“

2.  Je důležité, aby ostatní připomněli nemocnému, že má učinit vyznání. Měli by to udělat taktně, moudře a citlivě, aby nemocného nevystrašili nebo neuvrhli do sklíčenosti, takže by nemohlo dojít k příznivému obratu v nemoci.

3.  Když je osoba blízko smrti, nesmí lidé, kteří jsou s ní, od ní odejít. Je micva stát při člověku ve chvíli, kdy jeho duše odchází.

Nemocnému se musí věnovat veškerá možná lékařská péče a úsilí o záchranu, až do chvíle, kdy již nebude žádná naděje na záchranu. Avšak člověk se nesmí dotknout umírajícího (pokud to nedělá ve snaze zachránit ho), aby tím bezděky neuspíšil jeho smrt.

4.  V okamžiku, kdy duše odchází, říkají ti, kdo jsou u nemocného, první verš Šma (Šma jisrael, Hašem elohejnu, Hašem echad). Říkají se i další verše.

Mrtvý nesmí zůstat sám. Ten, kdo zůstane s mrtvým, čte verše Tehilim a dbá, aby u mrtvého neustále hořely svíce. Člověk nesmí jíst v téže místnosti, kde leží mrtvý.

Když osoba zemře, vyžaduje se, aby její příbuzní zachovávali halachot aninut (onen - truchlící v době před pohřbením mrtvého). Po tomto období následuje období, kdy se zachovávají halachot smutku. Uvádíme je podle pořadí, jak se zachovávají.

Příbuzní, za něž musí člověk držet smutek

5.  Za sedm nejbližších příbuzných musí člověk držet smutek. Jsou to:

A/ Otec
B/  Matka
C/  Syn
D/ Dcera
E/  Bratr ( i nevlastní bratr)
F/  Sestra (i nevlastní sestra)
G/  Manžel / manželka

Za dítě, které zemře předtím, než dovrší třicet dní života, se smutek nedrží.

Aninut

6.  Ten, kdo má povinnost truchlit, je v době před pohřbením mrtvého nazýván „onen“. Na něho se vztahují halachot aninut.

Onen se musí starat o pohřbení svého zesnulého příbuzného a zajistit, aby byly vykonány všechny pohřební přípravy. Musí ctít mrtvého a udělat všechno, co je v jeho silách, aby zabránil pitvě.

7.  Pohřeb mrtvého se nesmí bezdůvodně odkládat (to se nazývá isur ha-lanat ha-met). Pohřeb nesmí být posunut na jiný den, pokud odklad není k poctě mrtvému, tj. aby to umožnilo zajistit důstojnější pohřeb. Nejlépe je poradit se v této věci s rabínem nebo chevra kadišou (židovské pohřební bratrstvo).

8.  Halachot aninut jsou tyto:

• Onen se nesmí připojit k přátelům ve společném jídle, ani účastnit se oslavy. Nesmí jíst maso a pít víno. Nesmí zdravit druhé.
• Onen má zakázáno stříhat si vlasy, holit se, koupat či natírat si tělo krémy a emulzemi (podrobněji bod 31) a nesmí vykonávat práci.
• Onen, který by týdenním přerušením své výdělečné činnosti utrpěl finanční ztrátu, nebo který má partnerské závazky, měl by tuto záležitost probrat před pohřbem s rabínem. To je proto, že podle mnohých neplatí halachot smutku před pohřbem. V této době tedy rabín může poskytnout halachické řešení problému.

9.  Onen je vyjmut ze zachovávání příkazů i říkání modliteb a berachot, např. kriat Šma, Šmone esre, Birkat ha-mazon atd. I když je onen vyjmut ze zachovávání micvot ase, nesmí porušit žádný zákaz. Onen by měl před jídlem vykonat netilat jadajim, ale neřekne požehnání. Onen také vykonává ranní netilat jadajim po probuzení.

10.  Jakmile je hrob zasypán hlínou, truchlící přestane zachovávat halachot aninut a začne zachovávat halachot smutku (avelut). Truchlící si v den pohřbu nenavléká tefilin. Další den si je navléká. Jestliže se pohřeb nekoná v den smrti pohřbívaného, měl by se onen zeptat rabína, jak má postupovat.

11.  Onen je povinen zachovávat micvot o šabatu. To je proto, že o šabatu se nevykonávají pohřby a onen nemůže vykonávat přípravy na pohřeb. O šabatu smí onen jíst maso a pít víno, ale nesmí mít manželský styk.

Pohřeb

„Když člověk zemře, odejde sám. Neprovází jej stříbro, zlato, šperky či perly, (provází jej) pouze jeho studium Tóry a dobré skutky, ježto je řečeno: Tato slova budou ve tvém srdci, když půjdeš cestou, když budeš uléhat i když budeš vstávat, budeš o nich rozmlouvat. „Budou ve tvém srdci, když půjdeš cestou“ - v tomto světě; „když budeš uléhat“ - v hrobě; „když budeš vstávat. Budeš o nich rozmlouvat.“ - ve světě, který přijde. (Avot 6:9)

12.  Pohřbít mrtvého je důležitá micva, zvaná „chesed šel emet“. Název je odvozen z verše „Prokaž mi milosrdenství a věrnost, nepochovávej mě v Egyptě“ (Gn 47:29). V tomto verši prosí Jakov Josefa, aby jej nepohřbíval v Egyptě. Jak bylo již zmíněno v bodu 6, příbuzní musí projevit úctu zesnulému uspořádáním důstojného pohřbu. Člověk nesmí překročit dovolené projevy smutku při pohřbu ani v období smutku. Nesmí si dělat zářezy do kůže či obličeje, trhat si vlasy na vyjádření své bolesti.

Pohřeb uspořádá chevra kadiša, její členové vysvětlí truchlícím a členům rodiny, jak se chovat. Uvádíme několik podrobností.

13.  Ti, kdo se připojí k pohřebnímu průvodu, odříkávají Tehilim 91 Jošev b´seter eljon (Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí), který se nazývá „žalm sklíčenosti“. Mohou se říkat další vhodné verše místo toho, podle místních zvyklostí. Prosí, aby B-h měl slitování s mrtvým a ušetřil ho před trestem pro zásluhy jeho předků. Při pohřbu se dávají milodary.

Chování pozůstalého při pohřbu musí odpovídat vážnosti chvíle. Mělo by odrážet fakt, že život člověka je pomíjivý a když zemře, vydá počet ze svých skutků před nebeským soudem. Tóra, kterou studoval a micvot, které zachovával za svého života, zůstanou jeho jediným majetkem po smrti. Jsou to jediné věci, za něž dostane odměnu. „A ať si to živí vezmou k srdci“.

14.  Muž, který přistoupí blíž než čtyři amot k mrtvému, musí si zakrýt své cicit.

Ten, kdo spatří pohřební průvod jít kolem, měl by jej provázet nejméně čtyři amot. Podle některých halachických názorů musí člověk po vyprovození průvodu nejméně čtyři amot zůstat stát, dokud mu pohřební průvod nezmizí z dohledu.

Roztržení oděvu

15.  Ti, kdo mají povinnost truchlení za mrtvého, musí si provést roztržení oděvu: Členové chevra kadiša poučí truchlící, jak a kdy si mají roztrhnout oděv.

Truchlící mají dovoleno převléknout si oděv před pohřbem, aby si neroztrhli oděv, který nechtěli roztrhat.

Před roztržením oděvu řeknou truchlící požehnání Dajan ha-emet (Jenž je pravdivý soudce).

Oděv si truchlící roztrhne vstoje. Oděv si roztrhne vpředu nahoře od límce, směrem dolů - ne do stran.

16.  Ten, kdo truchlí za rodiče, roztrhne svůj oděv jinak než ten, kdo truchlí za jiného příbuzného. Kdo truchlí za své rodiče, roztrhne si všechny své oděvy, vyjma kabátu a spodního prádla. (Jsou různé halachické názory na to, zda se má či nemá roztrhnout talit katan.) Oděv se roztrhne rukou, na levé straně.

Kdo truchlí za jiného příbuzného než za rodiče (tj. za bratra, sestru, manžela, manželku, syna či dceru), roztrhne oděv na délku jednoho tefachu na pravé straně oděvu.

Přijatá praxe je (při smutku za rodiče i za další příbuzné), že člen chevra kadiša načne roztržení nožem a truchlící pokračuje v roztržení rukama. Pro truchlící ženu načne roztržení žena.

17.  Kdo truchlí za rodiče, musí si roztrhnout každý oděv, který bude nosit během týdne smutku. Jedinou výjimkou je oděv, který nosí o šabatu.

Člověk by se měl zeptat znalce halachy, kdy a jak se roztržený oděv smí sestehovat. Žena smí zašít roztržení křivými stehy nebo sepnout špendlíkem okamžitě, s ohledem na svou důstojnost.

Chvalořeč

Když Šmuel ha-Katan (jeden z tanaim) zemřel, byl chválen takto: „Králové umírají, nechávajíce svou korunu synům. Bohatci umírají, zanechávajíce majetek svým synům. Šmuel ha-Katan si vzal všechny poklady světa a odešel.“ (Semachot 8)

18.  Je micva chválit zemřelého, předtím, než je pohřben. Ten, kdo pronáší chválu, vyslovuje bolest a hoře nad ztrátou zesnulého a zmiňuje jeho nejlepší vlastnosti a dobré skutky. Je zásluha zesnulého, jsou-li posluchači chválou podníceni k pokání a k napravení sebe samých.

Jsou určité dny a určitá období v roce, kdy se nepronášejí chvály. V tom případě rabín nebo členové chevra kadiša, kteří jsou přítomni na pohřbu, poučí účastníky, jak postupovat.

19.  Když je hrob zasypán, přítomní čtou modlitbu Ciduk ha-din (Uznání soudu) a truchlící říkají speciální verzi kadiše - kadiš d´hu asid l´ischadeta. Ciduk ha-din se neříká ve dnech, kdy se neříká Tachanun, nebo v pátek odpoledne. Pokud jde o to, které modlitby se říkají při pohřbu a po něm, různé obce zachovávají různé zvyky. V těchto věcech poskytnou radu rabín nebo členové chevra kadiša.

Po pohřbu

20.  Po pohřbu se přítomní muži postaví do dvou řad (nejméně čtyři amot od hrobů) a říkají slova Ha-Makom jenachem etchem b´toch še´ar avlej Cijon v´Jerušalajim (Ať vás Všemohoucí potěší mezi všemi, kdo truchlí /nad zničením/ Cijonu a Jeruzaléma), když truchlící muži procházejí bosi mezi oběma řadami. Existují i další zvyky.

Ten, kdo se vrací z pohřbu nebo ze hřbitova, musí vykonat netilat jadajim vylitím vody třikrát na každou ruku. Je zvykem nevstupovat do domu, dokud si člověk neumyje ruce.

Tum´a a kohanim

21.  Jak zmíněno v kpt. 38, bod 16, kohen se nesmí stát tame (rituálně nečistý). Kohen tedy nesmí vstoupit do domu, kde leží mrtvola ani přiblížit se k hrobu. Avšak je micva stát se tame pro zemřelého blízkého příbuzného.

22.  Je micva stát se tame pro sedm nejbližších příbuzných: otce, matku, syna, dceru (tito dva jen pokud zemřeli třicet a více dní po svém narození), bratra po otci (ale ne nevlastního bratra po matce), neprovdanou sestru po otci ( v tom případě by se měl poradit s rabínem) a manželku. Není to tedy úplně stejných sedm nejbližších příbuzných, za něž truchlí ostatní Židé.

23.  Kohen se smí stát tame pro zesnulého příbuzného, jehož tělo je úplné, neporušené. Podle některých halachických názorů toto pravidlo platí, jen když se tělo zesnulého stane neúplné v okamžiku smrti nebo po smrti. Podle jiných halachických názorů to platí pro tělo, které se stalo neúplným ještě za života osoby.

Kohen, jehož příbuzný zemřel, by se měl poradit s rabínem, jak má zachovávat halachot smutku, např. zda smí vstoupit na hřbitov o pohřbu atd.

Se´uda hav´ra´a (Jídlo útěchy)

24.  První jídlo truchlícího po pohřbu zesnulého nazývá se se´uda hav´ra´a - jídlo útěchy. Toto jídlo by nemělo být z jeho vlastních prostředků, ale měli by je poskytnout sousedé truchlícího. Ženy přinášejí jídlo truchlícím ženám.

25.  Je zvykem přinést truchlícímu kulatý chléb či pečivo, oloupaná, natvrdo vařená vejce a čočku. To proto, že tyto pokrmy nemají „ústa“, stejně jako truchlící, jenž hořem oněměl. Jiným důvodem zvyku je, že kulatý tvar pokrmů symbolizuje, jak se smutek kutálí světem.

Truchlící, jemuž nikdo nepřinesl se´uda hav´ra´a, nemusí být o hladu, smí jíst vlastní jídlo.

Šiv´a (Týden truchlení)

26.  Halachot truchlení začínají platit, jakmile je hrob zasypán hlínou. Halachot vztahující se k prvnímu týdnu smutku po pohřbu (šiv´a) jsou tu uvedeny ve stručnosti. Některé z těchto halachot platí i po šiv´a.

27.  Truchlící během šiv´a nevychází z domu. Minjan se schází v domě truchlícího a tam truchlící říká své modlitby. Jestliže jediná možnost, jak se truchlící může připojit k minjanu, je jít do synagogy (tj. v jeho domě nelze sezvat minjan), měl by se truchlící zeptat rabína, jak postupovat.

Truchlící nesmí sedět na běžné židli nebo lavici. Smí sedět pouze nízko u země.

28.   Truchlící si nesmí obout kožené boty či sandály. Tato halacha se týká i bot, jež mají z kůže jen podešve nebo jen svršky či řemínky.

Truchlící nesmí zdravit ostatní a dotazovat se, jak se jim daří, a ostatní lidé nesmí zdravit jeho.

29.  Studium Tóry dává radost srdci. To je odvozeno z verše „Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci“ (Ž 19:9). Truchlící má zakázáno radovat se. Smí tedy z Tóry studovat jen ty části, které se vztahují k truchlení. Např. Knihu Ijov (Job), verše o odplatě z Jirmejahu, třetí kapitolu z Mo´ed katan, halachot týkající se smutku atd. Truchlící také smí studovat etická díla, jež podněcují člověka k pokání a bázni před B-hem.

30.  Truchlící nesmí prát a žehlit své šaty, a ani ostatní to nesmí dělat pro něj. Truchlící si nesmí obléci čerstvě vyprané šaty a samozřejmě ani nové šaty. Avšak je-li oděv truchlícího špinavý či propocený, smí si vzít jiný. Nemělo by se prát ložní prádlo a měnit ručníky.

31.  Truchlící se nesmí koupat, ani ve studené vodě. Smí si však umýt obličej, ruce a nohy studenou vodou. Mýt se v teplé vodě je zakázáno. Tato halacha se týká koupání pro potěšení. Avšak truchlící smí ze sebe smýt špínu, nebo mýt se ze zdravotních důvodů.

Truchlící nesmí použít na žádnou část těla krémy, oleje, parfémy. Avšak smí použít čisticí emulze, aby odstranil špínu nebo k uchování svého zdraví.

32.  Truchlící má zakázáno stříhat si vlasy nebo holit se.

Truchlící si nesmí zkracovat nehty. To se týká všech způsobů zkracování nehtů (nůžkami, kleštičkami atd.). Truchlící si však smí oddělit nehty rukama. Smí si také nehty okousat.

Truchlící nesmí mít manželský styk.

Truchlící se nesmí zabývat výdělečnou prací. Smí vykonávat domácí práci, např. vařit, péct, uklízet.

33.  V domě truchlícího jsou zakryta zrcadla a obrazy. Po celý týden šiv´a hoří svíce za duši zesnulého. Svíce by měla hořet i o šabatu během šiv´a. Měla by hořet v místnosti, kde zesnulý zemřel. Pokud to není možné, měla by hořet tam, kde zesnulý bydlel.

34.  O šabatu během šiv´a truchlící na veřejnosti nezachovává halachot truchlení. Smí tedy mít na sobě kožené boty, obléci si šabatový oděv (ale ne nové šaty) a jít do synagogy. O šabatu během šiv´a truchlící nesmí mít manželský styk. Vedle částí z Tóry, které je dovoleno studovat v období šiv´a, smí truchlící o šabatu dvakrát přečíst týdenní část z Tóry a jednou targum.

35.  Po šacharitu sedmého dne šiv´a odříkají ti, kdo se účastní minjanu v domě truchlícího, verše Ha-Makom jenachem… Tím truchlící skončí šiv´a. Je to podle halachického principu „část dne se považuje za celý den“. V tomto případě truchlící seděl šiv´a část sedmého dne, má tedy dovoleno skončit toto sedmidenní období truchlení. Např. jestliže šiv´a začalo v pondělí (zesnulý byl pohřben v neděli večer nebo někdy v pondělí), skončí truchlící své šiv´a v neděli ráno, což je sedmý den od začátku tohoto období smutku.

Modlitby v období šiv´a

36.  Je micva být účastníkem minjanu v domě truchlícího. Do domu je přinesena sefer Tora na kriat Šma, jež má být čteno nejméně třikrát během šiv´a. Truchlící říká kadiš a bohoslužbu vedou synové zesnulého. U sfaradských Židů synové zesnulého nevedou bohoslužbu v období šiv´a.

37.  Na konci šacharitu a ma´arivu (někteří lidé i při minše) v domě truchlícího se čte Tehilim 49 (La-menace´ach li-vnej Korach mizmor šim´u zot). Ve dnech, kdy se neříká Tachanun a také o moca´ej šabat se místo toho čte Tehilim 16 (začínající Michtam l´David šamereni El). Sfaradští Židé čtou na konci bohoslužby haškava.

38.  V domě truchlícího se neříká Tachanun, El erech apajim ani La-menace´ach mizmor l´David ja´ancha. Podle některých halachických názorů se v domě truchlícího nečte ani verš Va-ani zot briti v U´va l´Cijon. Pokud jde o to, zda říkat v domě truchlícího Birkat kohanim a Halel (když v době šiv´a je roš chodeš), jsou různé zvyklosti.

39.  Po bohoslužbách se v domě truchlícího studují mišnajot ve prospěch zesnulého. Je zvykem studovat kapitoly z mišnajot, které začínají písmeny jména zesnulého, a také mišnajot 4-7 v 7. kapitole traktátu Mikva´ot. Tyto čtyři mišnajot začínají písmeny slova „nešama“ (duše). Pokud jsou tyto mišnajot příliš obtížné, měly by se studovat jiné mišnajot. (Studovat jakékoliv mišnajot přináší prospěch zesnulému.) Je zvykem po studiu mišnajot říci modlitbu „Ana“, která je uvedena ve svazcích mišnajot.

Některé obce zachovávají zvyk chválit zesnulého a vést inspirativní hovory v domě truchlícího během šiv´a. Pokud jde o modlitby a zachovávání během šiv´a, různé obce mají různé zvyklosti. Člověk by se měl poradit s rabínem, jak zachovávat zvyky své obce.

Modlitby a zásluhy k pozvednutí duše zemřelého

40.  Midraš uvádí, že zásluha synova kadiše velmi pomůže zemřelému rodiči před nebeským soudem. Říkat kadiš znamená posvěcovat B-ží jméno. Kadiš je prosba, aby B-ží jméno oslavoval a posvěcoval celý svět a aby každý uznal B-ží svrchovanou vládu nad světem a poznal Ho. Když syn říká kadiš, je B-ží jméno posvěceno. Synův kadiš také zvýší zásluhu zemřelého rodiče, za něhož se kadiš říká. Pokud není syna, který by řekl kadiš, řekne kadiš jatom jiný mužský příbuzný.

Truchlící říká kadiš po jedenáct měsíců.

41.  Zesnulý získá další zásluhu, když jeho syn obdrží při čtení z Tóry o šabatu aliju maftira. Zemřelý rovněž získá zásluhu, když jeho syn vede bohoslužbu během roku smutku, zejména večerní bohoslužbu o moca´ej šabat.

Během ročního období smutku truchlící nevede bohoslužbu o šabatu či jom tov. Rovněž v tomto období nevede ani čtení Halelu či musafu o roš chodeš. Pokud jde o to, zda by truchlící měl či neměl vést některou bohoslužbu o roš chodeš (šacharit až po Halel, minchu, ma´ariv), o Chanuce atd, jsou různé zvyklosti. Každý by se měl řídit místním zvykem.

42.  Osoba může vzdávat úctu rodičům po jejich smrti a získat jim ve věčném světě velké zásluhy. Zohar v paraši Bechukotaj učí, že když syn zachovává Tóru, ctí své rodiče. To je pravda i po jejich smrti. Rodiče tedy získají zásluhy v duchovním světě, když jejich dítě zachovává micvot a koná dobré skutky.

Židovské prameny uvádějí, že když syn zintenzívní své toraické studium, jeho rodiče získají velkou zásluhu. Podobně bude velkou poctou pro otce v nebeské ješivě, když jeho syn objeví nový výklad verše Tóry.

Utěšování truchlících

43.  „Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí a živý si to může vzít k srdci.“ (Kaz 7:2)

Utěšování truchlících patří také k micvě gemilut chasadim (konání skutků milující laskavosti). Tóra uvádí: „Po Avrahamově smrti B-h požehnal jeho synu Jicchakovi“ (Gn 25:11). Tento verš naznačuje micvu utěšovat truchlící.

44.  Když člověk vstoupí do domu truchlícího, nepozdraví při vstupu a při odchodu neřekne „Nashledanou“. To je proto, že truchlící nesmí být zdraveni.

Návštěvníci by neměli mluvit, dokud sám truchlící nezačne hovor. Návštěvníci by měli povzbudit a potěšit truchlícího. Měli by ho povzbudit, aby přijal rozhodnutí nebes s láskou.

Když návštěvník odchází od truchlícího, řekne Ha-Makom jenachem otcha b´toch še´ar avlej Cijon v´Jerušalajim (Ať tě Všemohoucí potěší mezi všemi, kteří truchlí /nad zničením/ Cijonu a Jeruzaléma). Někteří sfaradští Židé říkají místo toho Min ha-šamajim tenuchamu... (Ať tě Nebesa potěší...).

45.  Ten, kdo nepřišel utěšit truchlícího během šiv´a, smí vyjádřit svou útěchu během následujících dvaceti tří dnů (celé toto období se nazývá šlošim - třicet). Podobně i ten, kdo navštíví truchlícího během období šlošim, bude kondolovat, pokud to ještě neučinil. Ten, kdo navštíví truchlícího po skončení šlošim, řekne pouze „Kéž jsi utěšen“. Kdo truchlí za zesnulého rodiče, smí přijímat kondolence po celých dvanáct měsíců smutku.

Šlošim

46.  Po skončení šiv´a pokračuje šlošim dvacet tři dny.

V období šlošim platí pro truchlícího tyto halachot:

47.  Truchlící si nesmí stříhat vlasy nebo holit se.

Truchlící si nesmí zkracovat nehty nůžkami na nehty nebo jiným nástrojem. Ale smí si je oídtrhnout rukama nebo okousat zuby.

Je zvykem nekoupat se pro potěšení, ani ve studené vodě. Člověk se smí koupat ze zdravotních důvodů, anebo aby smyl pot. Sfaradští Židé tento zvyk nezachovávají a po skončení šiv´a se koupají pro potěšení.

Truchlící nenosí v období šlošim čerstvě vyprané a vyžehlené šaty. Truchlící smí obléci čerstvě vyprané šaty, které měla na sobě krátkou chvíli jiná osoba. Sfaradští Židé dovolují po šiv´a nosit čerstvě vyprané šaty.

48.  Truchlící se neúčastní oslav s hudbou a tancem (tj. svateb, společenských událostí).

I když lidé by neměli zdravit truchlícího a dotazovat se, jak se mu daří, truchlící se smí zeptat druhých, jak se daří jim. Truchlící smí odpovědět na pozdrav.

Je zvykem, že truchlící v období šlošim sedí na jiném místě v synagoze. Jsou různé názory, zda toto platí či neplatí také o šabatu. Truchlící by si neměl sedat na sedadlo blízko mizrach (východní) stěny v synagoze.

Zákony smutku o svátcích a jamim tovim

49.  Svátky (Pesach, Šavuot, Sukot, Roš hašana a Jom kipur) ruší šiv´a nebo šlošim. To znamená, že ten, kdo právě zachovává šiv´a nebo šlošim, když začne svátek, ukončí toto období smutku. Platí to, i když někdo začal období smutku jen chvíli předtím, než začal svátek, a platí to, i když svátek začal uprostřed období smutku. Např. jestliže svátek začne večer poté, co truchlící skončil své šiv´a, ruší se jeho období šlošim. To je proto, že truchlící začal své období šlošim předtím, než začal svátek. Stejně i když truchlící začal období šiv´a i jen několik málo dní či hodin před začátkem svátku, jeho šiv´a skončí se začátkem svátku.

50.  Svátek zruší jen to období smutku, které začalo před příchodem svátku. Jestliže období truchlení začalo až po začátku svátku, svátkem nebude zrušeno. Např. byl-li zesnulý pohřben během chol ha-mo´ed, šiv´a začne po skončení svátku a trvá sedm dní. Avšak i když šiv´a začne až po svátku, období šlošim se počítá ode dne pohřbu.

Když svátek zruší šiv´a, truchlící by se měl poradit s rabínem, jak počítat šlošim, neboť tyto halachot mají mnoho podrobností.

Včasná zpráva a pozdní zpráva

51.  Halachicky je „včasná zpráva“ ta, kterou osoba dostane do třiceti dní od události. Obdrží-li někdo včasnou zprávu, že zemřel jeho příbuzný, za něhož je povinen truchlit, musí zachovávat všechny halachot smutku.

Halachicky je „pozdní zpráva“ ta, kterou člověk dostane po více než třiceti dnech od události. Jestliže někdo dostane pozdní zprávu, že zemřel jeho příbuzný, za něhož je povinen truchlit, zachovává halachot smutku jen krátkou dobu. K pozdní zprávě se vztahují četné halachot. Proto by se měl člověk v takovém případě poradit s rabínem, jak postupovat.

Dvanáct měsíců smutku

52.  Za většinu příbuzných se truchlí jeden měsíc. Smutek za rodiče však trvá dvanáct měsíců. Dvanáct měsíců smutku se zachovává i v přestupném roce (kdy má rok třináct měsíců).

53.  Ten, kdo má smutek za své rodiče, nestříhá si vlasy ani po skončení šlošim. Ostříhá si vlasy, až budou tak dlouhé, že jeho přátelé začnou o tom dělat poznámky.

Kdo truchlí za své rodiče, nenosí nové oblečení celých dvanáct měsíců. Avšak smí si obléci nové šaty, pokud je nejdříve měla na sobě jiná osoba.

54.  Truchlící se nezúčastní svatební oslavy. Truchlící se smí zúčastnit svatebního obřadu, nesmí se však účastnit hostiny. Příbuzný, jehož nepřítomnost by způsobila bolest svatebčanům, by se měl dotázat rabína, jak se zachovat.

Po celých dvanáct měsíců smutku by lidé neměli truchlícího zdravit. Jak zmíněno v bodu 48, truchlící smí zdravit ostatní a smí na pozdrav odpovědět. Jsou různé zvyky, jak se má zachovat truchlící, je-li zdraven o šabatu.

Jak uvedeno v bodu 48, truchlící nesedí v synagoze na svém obvyklém místě. Pokud jde o to, zda sedět na obvyklém místě o šabatu, jsou různé zvyklosti.

Postavení náhrobního kamene

55.  Rodina zesnulého má povinnost postavit nad hrobem pomník. V této věci existují různé zvyklosti. Někteří lidé začnou práci na pomníku po šiv´a a dokončí ji na konci šlošim. Další staví pomník na konci dvanácti měsíců smutku a jsou i další zvyky.

Někteří lidé při zasvěcení pomníku pronášejí chvály zesnulého.

Výroční den smrti (Jahrzeit)

56.  Každý rok při výročí smrti příbuzného zachovávají se četné zvyky. Uvádíme některé:

O šabatu před výročím je mužský příbuzný vyvolán k čtení z Tóry (pokud je to možné, měl by obdržet aliju maftira). Někde se zachovává zvyk vést šabatovou bohoslužbu, jinde jen vést musaf. Mnoho lidí zachovává zvyk vést ma´ariv při moca´ej šabat před výročím. Každá obec má další zvyky, jež zachovávají její členové.

57.  Přímo ve výroční den by měl syn zemřelého vést bohoslužbu a říkat kadiš. Pokud se ten den čte z Tóry, syn obdrží aliju.

Je zvykem studovat ve výroční den mišnajot. Před začátkem studia člověk oznámí, že studuje pro zásluhu svého zemřelého příbuzného. Po studiu by měl říci modlitbu Ana, která je uvedena v knihách mišnajot. Někteří lidé zachovávají zvyk studovat kapitoly mišnajot, jež začínají písmeny jména zemřelého a písmeny, jež vytvoří slovo nešama (duše). Tento zvyk je zmíněn v bodu 39. Sfaradští Židé říkají pro zásluhu zemřelého Haškama.

K poctě zesnulého se zapaluje pamětní svíce.

58.  Je zvykem navštěvovat ve výroční den hroby zemřelých. Rovněž je zvykem číst následující kapitoly z Tehilim (v uvedeném pořadí) - žalm 33, 16, 17, 77, 91, 104, 130. Po nich části z žalmu 119, jež začínají písmeny jména zemřelého a písmeny, jež tvoří slovo nešama. (Tehilim 119 sestává z různých oddílů, z nichž každý má osm veršů. Každý verš v každém odedílu začíná jiným písmenem hebrejské abecedy. Např. všechny verše prvního oddílu začínají písmenem alef - prvním písmenem hebrejské abecedy.)

Žalmy i další modlitby, které se říkají na hřbitově, jsou vytištěny v malých brožurkách.

- - -

Jak bylo zmíněno na začátku této kapitoly, jsou tu uvedeny jen nejčastější halachot.

„Kéž je smrt smířena, kéž Hašem osuší slzy z každé tváře.“

Uzavíráme tento oddíl posledním článkem z Třinácti článků víry:

„Věřím celou svou vírou, že mrtví budou vzkříšeni, v době, kterou určí vůle Stvořitele, nechť je požehnáno Jeho jméno, a budiž vyvýšena Jeho památka navěky a věčně.“

- - -

< Předchozí