1.  „Když adar přichází, radost vzrůstá.“ Celý měsíc adar prostupuje radost, pramenící z velkého zázraku, který se stal Židům v době Mordechaje a Ester. V té době hrozilo celému židovskému národu vyhlazení kvůli Hamanovu výnosu. B-h zachránil Židy před jejich nepřítelem a jejich zoufalství proměnil v radost a veselí.

2.  V lunárním přestupném roce jsou dva měsíce adary, I a II (adar rišon a adar šeni). V přestupném roce se zákony Purim a další zákony, vážící se k adaru, zachovávají ve druhém adaru. Avšak tachanun a Lamenaceach (žalm před U´va l´Cijon) se neříkají ani čtrnáctého a patnáctého dne prvního adaru..

Arba parašijot (Čtyři oddíly)

3.  Po čtyři šabaty počínaje šabatem před roš chodeš adar až do roš chodeš nisan se čte jako maftir zvláštní oddíl z Tóry, namísto obvyklého maftiru. Oddíly se tematicky vztahují k těmto týdnům. O každém z těchto čtyř šabatů se vyjmou dva svitky Tóry, z prvního se čte týdenní paraša, z druhého zvláštní maftir. Pokud je jedním z těchto šabatů roš chodeš adar nebo roš chodeš nisan, vyjmou se tři svitky - z prvního se čte týdenní paraša, z druhého oddíl pro roš chodeš (viz kpt. 23, bod 9) a ze třetího zvláštní maftir (paraša Šekalim o roš chodeš adar nebo paraša Ha-chodeš o roš chodeš nisan).

4.  Paraša Šekalim (Ex 30:11-16) se čte o šabatu před roš chodeš adar (anebo přímo o roš chodeš, pokud připadne na šabat). V dobách Chrámu každý odevzdával půlšekel, aby pomohl zaplatit zakoupení veřejných obětí. O roš chodeš adar to bylo vyhlášeno, aby se připomnělo lidem, že mají přinést svůj půlšekel do Chrámu.

Haftara je z Melachim II (2 Kr 11) a hovoří o příspěvcích národa na provoz Chrámu za doby 1. Chrámu.

5.  Paraša Zachor (Dt 25:17-19) se čte o šabatu před Purim. Popisuje, jak národ Amalekův napadl Izraelity, když odešli z Egypta. Haman, úhlavní nepřítel Židů v purimovém příběhu, byl potomkem Amaleka.

Haftara k paraši Zachor je z Šmuele I 15 a začíná slovy „Pamatuji, co učinil Amalek Izraeli“.

Podle některých halachických autorit mají ženy povinnost slyšet parašu Zachor.

6.  Paraša Para (Nu 19:1-22) popisuje proces, jímž se v době Chrámu očistil ten, kdo se dostal do kontaktu s mrtvým tělem. V procesu se použilo i popela z para aduma (červené krávy). V době Chrámu byla micva, aby se každý očistil před svátky a mohl tak vstoupit do Chrámu a účastnit se obětí. Paraša Para se čte v očekávání Pesachu.

Izraelité zabili a spálili první červenou krávu v sinajské poušti. To bylo těsně před příchodem měsíce nisanu, takže se mohli očistit hned po vztyčení svatyně. To umožnilo Izraelitům obětovat své pesachové obětu. Čtením této paraši vyjadřujeme své vroucí přání, aby nás B-h očistil a dovolil nám zasloužit si, abychom Mu opět mohli sloužit v Chrámu

Podle některých halachických názorů je čtení paraši Para micva z Tóry.

Haftara pro tento šabat je z Jechezkela 36 a začíná slovy „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni“.

7.  Paraša Ha-chodeš (Šemot 12:1-20) se čte o šabatu před roš chodeš nisan (anebo o samotném roš chodeš, připadne-li na šabat). Tento oddíl říká, že měsíc nisan je první měsíc roku a uvádí halachot, vztahující se k pesachové oběti.

Haftara k paraši Ha-chodeš je z Jechezkela 45 a začíná slovy „První den prvního měsíce vezmeš“.

Ta´anit Ester (Esteřin půst)

8.  Za dnů Mordechaje a Ester se Židé shromáždili třináctého adaru, aby se bránili proti nepřátelům. Toho dne se postili a modlili se k B-hu za záchranu. Také my se postíme v tento den, nazývaný ta´anit Ester. Esteřin půst nám pomáhá uvědomit si, že když se člověk celým svým srdcem obrátí k B-hu, B-h k němu obrátí Svou pozornost a vyslyší jeho modlitby, jež volá ve svém soužení, stejně jako to udělal v době Mordechaje a Ester.

9.  Zákony vztahující se k ta´anit Ester jsou podobné jako ty pro veřejné postní dny. Zákaz jíst a pít od úsvitu do setmění, čtení selichot (úpěnlivých proseb), čtení z Tóry a vložené Anenu ve Šmone esre (tyto zákony viz kpt. 25, kde jsou citována Rambamova slova o účelu veřejného půstu, tj. tšuvě).

Připomínka půlšekelu

10.  V dobách Chrámu všichni židovští mužové přispívali odevzdáním půlšekelu na zakoupení veřejných obětí. V měsíci adaru to bývalo vyhlášeno, aby lidé nezapomněli odevzdat svůj půlšekel.

Dnes se tato micva připomíná dáváním peněz pro chudé. Slovo „truma“ (dar) je v paraši Šekalim zmíněno celkem třikrát, je tedy zvykem dát tři mince (bankovky), které jsou už podle názvu „polovinou“. Peníze se dávají v synagoze buď o ta´anit Ester před minchou nebo o purimovém večeru před čtením megily.

Je zvykem, že otcové přispějí stejným obnosem za každé ze svých dětí. Otec, který jednou přispěl za dítě, musí to dělat každý rok.

Purim

11.  Název Purim pochází od slova „pur“ (los). Je to odkaz na losování, jímž Haman stanovil datum vyhlazení Židů. B-h ve své nesmírné slitovnosti zachránil Židy a proměnil jejich neštěstí v ohromnou radost.

Čtrnáctý adar byl určen za den oslavování, veselí a poděkování B-hu za vysvobození (patnáctý adar - Šušan Purim viz bod 22).

Čtení megily

12.  Megilat Ester popisuje události kolem Hamanových výnosů proti Židům i způsob, jakým B-h zachránil Svůj národ. Megila se čte jako výraz naší vděčnosti B-hu za Jeho laskavost k Svému lidu. Každý se z megily může poučit, jak se B-h chová ke světu a jak bdí o každým ze svých tvorů.

Megila se čte dvakrát, jednou večer a jednou ráno. Musí se číst z košer svitku.

13.  Ženy mají povinnost slyšet megilu. Micva Purim je příkaz, vázaný na čas, ale přesto musí ženy tuto micvu zachovávat, neboť i ženy byly zahrnuty do výnosu o vyhlazení a tedy i do zázračného vysvobození.

14.  Člověk musí slyšet každé slovo z předčítané megily. Když někdo neslyší jen několik málo slov, měl by si je ihned přečíst z textu, který má před sebou, nebo je říci zpaměti. V tom případě musí číst megilu, dokud nedojde k slovu, které čte předčitatel. To proto, že každé slovo megily se musí číst ve správném pořadí. Při čtení megily se nesmí hovořit.

15.  Před čtením megily se říkají tři požehnání: Ašer kidšanu b´micvotav v´civanu al mikra megila (Jenž nás posvětil svými micvot a nařídil nám číst megilu), Še-asa nisim la-avotejnu ba-jamim ha-hem ba-zeman ha-ze (Jenž vykonal zázraky pro naše otce v oněch dnech o tomto čase) a Še-hechejanu. Sfaradští Židé říkají Še-hechejanu pouze před večerním čtením megily

Při požehnáních i při čtení megily musí předčitatel mít úmysl vyjmout všechny přítomné naslouchající a posluchači musí mít úmysl splnit nasloucháním micvu čtení megily. Po večerním čtení megily se čte Ašer heni (Kdo se vzepřel) a Šošanat Ja´akov (Růže Jakovova). Sfaradští Židé čtou také další chvalozpěvy. Text je v sidurech.

Když někdo říká (nebo naslouchá) požehnání Še-hechejanu před čtením megily, měl by mít na mysli, že se to vztahuje i na další specifické micvot toho dne. Patří mezi ně i posílání dárků jídla („porcí“) přátelům a purimová hostina. Sfaradští Židé, kteří ráno neříkají požehnání Še-hechejanu, by to měli mít na mysli, když říkají Še-hechejanu večer.

Pokud se megila četla v minjanu (tj. bylo přítomno deset mužů), řekne se po čtení megily požehnání Ha-rav et rivenu (Jenž z nás snímá křivdy). Požehnání je v siduru.

Megila je nazývána „listina Purim“ (Est 9:26), je tedy zvykem, že ten, kdo čte, svinuje megilu před čtením jako listinu, tj. jeden odstavec po druhém. Ti, kdo ho při čtení sledují ze svitku, to nemusejí dělat.

Al ha-nisim a čtení z Tóry o Purim

16.  Do požehnání Modim ve Šmone esre a do požehnání Node lecha v Birkat ha-mazon se vkládá text Al ha-nisim … bi-mej Mordechaj. V kpt. 30 je přehled, jak postupovat, když někdo zapomene vložit vsuvku do Šmone esre a v kpt. 12 je přehled, jak postupovat, když někdo zapomene Al ha-nisim v Birkat ha-mazon.

Po večerním čtení megily se říká V´ata kadoš (Ty jsi svatý). Je-li Purim v sobotu večer, říká se před V´ata kadoš Vi-hi noam.

Haman byl potomkem Amaleka. Proto se před ranním čtením megily čte z Tóry Va-javo Amalek (Tu přitáhl Amalek, Ex 17:8-16).

O Purim a Šušan Purim se vynechává Tachanun a La-menace´ach.

Mišloach manot (posílání porcí jídla)
Matanot l´evjonim (dary chudým)

17.  Je micva posílat dárky jídla svým bližním Židům. Tyto dary jsou nazývány mišloach manot. Micva posiluje přátelství a soudržnost mezi Židy. Povinnost je splněna, když člověk pošle druhému nejméně dva druhy jídla, které je připraveno k snězení (tj. nevyžaduje žádné další vaření, atd.). Smí se poslat i nápoje.

Lépe je poslat mišloach manot po nějakém poslovi, než je přinést sám.

18.  Je zvláštní micva dát o Purim dary chudým. Tato micva se nazývá matanot l´evjonim. Micva je splněna, obdaruje-li člověk nejméně dvě chudé osoby (tj. dá jeden dar každé z nich). Měly by se darovat peníze nebo jídlo.

Rambam píše:

Je lépe, když člověk dá mnoho darů chudým, než aby dal výjimečnou lahůdku nebo mnoho porcí jídla svým přátelům, neboť není větší a nádhernější radosti než potěšit srdce sirotků, vdov, proselytů a chudých. Ten, kdo přináší radost těmto nešťastným osobám, napodobuje B-ha, ježto je řečeno „abych oživil srdce ponížených a povzbudil srdce zdeptaných. (Ješajahu 57:15, Hilchot megila 2:17)

19.  Ženy jsou rovněž povinny vykonat micvot mišloach manot a matanot l´evjonim. Muž by měl poslat mišloach manot muži, žena ženě.

20.  Tato micva se musí splnit během dne. Pokud někdo tráví Purim někde, kde nejsou chudí lidé, smí dát peníze chudým po Purim.

Purimová hostina

21.  Purim je „den veselí a radosti“. Je micva mít během denní doby slavnostní hostinu. Obvykle hostina začíná po minše. Nutno zajistit, aby se většina jídla snědla za denního světla. I když hostina potrvá až do večera, přesto se do Birkat ha-mazon vloží Al ha-nisim.

Purimová hostina probíhá s nespoutaným veselím, pije se více vína než obvykle. Naši moudří řekli: O Purim musí člověk pít (víno), až už nerozliší mezi „Požehnán buď Mordechaj“ a „Proklet buď Haman“.

Při hostině bychom měli chválit B-ha a děkovat mu za záchranu a slitování v době Hamanova výnosu. Je správné studovat před hostinou Tóru. Naši moudří řekli: „Židům vzešlo světlo a radost, veselí a pocta“ (Est 8:16). A světlo, to je odkaz na Tóru.

Šušan Purim

22.  V městech, jež byla v době Jehošui ohrazena hradbami, oslavuje se Purim patnáctého adaru, jak tomu bylo v Šušan, hlavním městě Persie. Příkladem takového města je Jeruzalém. V Šušan Židé přemohli nepřátele a oslavili své vysvobození o den později než jinde.

Všechny micvot Purim, jež se jinde zachovávají čtrnáctého adaru, zachovávají se v Jeruzalémě o Šušan Purim.

23.  Pokud Šušan Purim připadne na šabat, zachovávají se micvot Purim tři dny. To se nazývá Purim mešulaš. V pátek (čtrnáctého adaru) se čte megila a dávají se dary chudým; o šabatu (patnáctého adaru) se říká Al ha-nisim a po týdenní paraši se čte z druhého svitku Va-javo Amalek; a v neděli (šestnáctého adaru) se dělá slavnostní hostina a posílají se mišloach manot. Zákony k Purim mešulaš jsou do hloubky uváděny v podrobnějších kompendiích židovského zákona.

24.  Ten, kdo o Purim cestuje z města, jež v dobách Jehošui nebylo ohrazeno zdmi (do této kategorie spadají téměř všechna města) do města, které mělo hradby v době Jehošui (např.do Jeruzaléma) nebo naopak, měl by se zeptat rabína, jak zachovávat oba dny Purim. Různé detaily určují, zda osoba má zachovávat Purim čtrnáctého nebo patnáctého adaru. Např. kde se osoba nachází večer čtrnáctého (nebo patnáctého) adaru, kde zamýšlí být při ranním úsvitu, kdy se chce vrátit do prvního města atd. Osoba musí sdělit všechny závažné údaje rabínovi, aby mohl rozhodnout.

25.  Ti, kdo bydlí v městě, kde se Purim oslavuje čtrnáctého adaru, nebudou o Šušan Purim říkat Tachanun ani La-menace´ach (žalm před U´va l´Cijon). Budou sice mít o něco svátečnější jídlo než obvykle, ale nebudou říkat Al ha-nisim ani zachovávat další micvot Purim.