1.  Při modlitbě předstupuje člověk před B-ha, Krále králů a musí se na toto setkání připravit, jak říká prorok „Připrav se, Izraeli, na setkání se svým B-hem.“ (Am 4:12). Předstoupit před B-ha vyžaduje přípravu a  soustředěnost. Ten, kdo se chystá k modlitbě, měl by to cítit, jako by se měl setkat s králem či význačným hodnostářem.

2.  Připravit se k modlitbě znamená také přiměřeně se upravit. Člověk by se měl obléct tak, jak se lidé oblékají na setkání s významnou osobností. Kdo obvykle nosívá klobouk, měl by si jej na modlitbu nasadit. I když se někdo modlí doma, měl by být náležitě upraven.

Všechna tato opatření připraví člověka na to, že bude stát před Králem všeho světa a připomenou mu význam modlitby.

 Je dobré dát před modlitbou cdaku (milodar, příspěvek na dobročinnost). To se odvozuje z verše Tehilim -  Ž 17:15 „Já však ve spravedlnosti (cedek) uzřím Tvoji tvář“. Ari z“l (Jicchak b. Šlomo Luria, 1534 - 572) obvykle dával cdaku, když v Pesukej d´zimra došel ke slovům, v´ata mošel ba-kol (Ty panuješ nade vším), ve Vajvarech David.

3.  Matky, pro něž je obtížné říkat všechny modlitby, protože musejí pečovat o děti, by se měly poradit s rabínem, jak postupovat.

Zákaz zabývat se před modlitbou běžnými záležitostmi

4.  Když nastane čas pro šacharit, neměli bychom navštěvovat přítele a zdravit se s ním dřív, než se pomodlíme. Ovšem když někdo potká přítele na ulici, smí ho pozdravit. I když je dovoleno pozdravit „šalom“, obvykle se řekne „dobré ráno“ nebo něco podobného. To nám pomůže uvědomit si, že se před modlitbou nemáme věnovat jiným věcem.

Dokud se člověk nemodlil, neměl by se zabývat svou profesí, vykonávat jakoukoli práci ani vydávat se na cestu. V krajním případě, např. kdyby tím zmeškal dopravní prostředek a další už nejede, smí člověk nejdříve cestovat a pak se modlit.

Ani se studiem Tóry by se nemělo začínat před šacharitem. Avšak kdo se pravidelně modlí s minjanem, smí studovat před modlitbou, neboť není pravděpodobné, že by promeškal stanovený čas k modlitbě. Tóru smí studovat také ten, kdo požádá přítele, který nestuduje, aby mu připomněl, že se má modlit. Kdo studuje Tóru před šacharitem, musí před začátkem studia říci Birchot ha-Tora. Podrobněji viz kpt. 3, bod 7.

5.  Před modlitbou by se nemělo jíst ani pít. Je však dovoleno napít se vody, kávy nebo čaje (bez cukru a mléka), jestliže nám to pomůže lépe se soustředit na modlitbu. Vyžaduje-li to zdraví člověka, smí před modlitbou jíst a pít.

Připravit se k modlitbě. Místo vhodné k modlení

6.  Tělo člověka i místo, kde se modlí a říká požehnání, musí  být ve stavu, přiměřeném svatosti modlitby. To je odvozeno z verše Tehilim - Ž 103:1 „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé Jeho svatému jménu“. Jestliže tedy někdo potřebuje jít na záchod, měl by to udělat předtím, než se začne modlit a po vykonání potřeby by se měl přesvědčit, zda jeho tělo je čisté a způsobilé stát před B-hem.

 Když muž říká požehnání nebo studuje Tóru, má být horní část jeho těla oddělena od dolní části páskem či stažením oděvu v pase. Důvodem je, „aby srdce nevidělo nahotu těla“.

7.  Naši moudří učí, že vždy, když je B-h mezi námi (tj. když se modlíme nebo zabýváme se toraickým studiem), místo okolo nás musí být svaté (Berachot 25). To vyvodili z verše Dt 23:14 „Vždyť Hospodin, tvůj B-h, chodí po tvém táboře … ať je tedy tvůj tábor svatý“.  Nutno tedy dát pozor, aby na místě, kde se člověk modlí, nebyly žádné nepříjemné pachy nebo lidské výkaly, např. použité pleny. Totéž platí, i pokud jde o toraické studium. Je zakázáno modlit se či přemýšlet o věcech Tóry na toaletě. Stát před otevřenými dveřmi na toaletu je jako stát uvnitř. Má-li někdo důvod pochybovat o přijatelnosti prostředí, musí si najít takové místo, kde je dovoleno modlit se.

Je-li někdo nemocný, nachází-li se v nemocnici anebo v situaci, kdy není možné dodržet předpisy o čistotě těla a přijatelném prostředí, měl by se poradit s rabínem, jak postupovat.

8.  Muž se nesmí modlit v přítomnosti nepatřičně oblečené ženy. Rovněž se nesmí modlit, když vidí vdanou ženu s nezakrytými vlasy.

9.  Ačkoliv muž by nikdy neměl naslouchat ženě, která zpívá, obzvláště by na to měl dbát, když se modlí nebo studuje Tóru. Je-li muž někde, kde žena zpívá a on z toho místa nemůže odejít ani říci jí, aby přestala, smí se tam modlit i studovat Tóru, avšak měl by vynaložit maximální úsilí, aby se soustředil na  svaté věci, jimiž se zabývá a zpěvu si nevšímal.

Netilat jadajim před modlitbou

10.  Před modlitbou by si měl člověk vždy umýt ruce - před šacharitem, minchou i maarivem. Po umytí rukou před modlitbou se neříká požehnání Al netilat jadajim. Jedinou výjimkou je Al netilat jadajim, které se říká ráno při Birchot ha-šachar (viz kpt. 3, bod 3).

Ruce musí zůstat čisté

11.  Člověk by se neměl modlit ani říkat požehnání, má-li nečisté ruce, tj. když se dotkl bot nebo té části těla, jež má zůstat zakryta, nebo se škrábal na hlavě. Toto jsou části těla, jež mají zůstat zakryty: trup, paže od loktů výše, stehna a chodidla.

12.  Dotkne-li se člověk některého ze zmíněných míst, musí si umýt ruce. Pokud  se jeho ruce staly nečisté během Šmone esre, kdy nelze odejít ze svého místa, očistí si ruce tak, že si je otře o oděv nebo o zeď. Měl by si umýt či otřít dlaně, hřbety rukou až k zápěstí a prsty ze všech stran.

Modlit se se shromážděním

13.  Každý by se měl všemožně snažit, aby se modlil v synagoze se shromážděním. B-h přijme naše modlitby, když se modlíme sami,  ale společná modlitba je přijímána příznivěji a má větší hodnotu. Naši moudří vysvětlují  verš Tehilim - Ž 69:14 „Má modlitba spěje, Hospodine, k Tobě, je čas přízně“ takto: „Kdy je čas přízně? Když se modlí shromáždění.“ (Berachot 7 a).

14.  Společná modlitba má ještě další význam: kadiš, keduša, Birkat kohanim, čtení z Tóry se smí říkat pouze v přítomnosti minjanu, toto vše se vynechává, jestliže se člověk modlí sám.

Minjan

15.  Minjan je skupina deseti a více židovských mužů, od dovršených třinácti let věku, kteří se modlí společně. Všech deset mužů, včetně toho, který vede modlitby, se musí modlit v téže místnosti. Jsou-li někteří z nich v jedné místnosti a zbytek v druhé, nepočítají se za jednu skupinu, i když mezi oběma místnostmi je otvor. Za určitých okolností lze muže ve dvou  různých místnostech počítat do jednoho minjanu - např. jestliže někteří muži z obou místností na sebe vzájemně vidí, lze je v nejnutnějším případě počítat za jeden minjan.

Když minjan odříkává kadiš nebo kedušu, každý, kdo je slyší - i když se nachází v jiné místnosti nebo ve větší vzdálenosti - smí se k nim připojit odpověďmi Amen, Jehe šme raba atd. Důvod, proč se k minjanu smí odpověďmi připojit i osoby, které nejsou součástí minjanu, je tento: kde je minjan, tam je přítomna šechína. A když je přítomna, „ani železná stěna nemůže od sebe oddělit Izrael a jejich Otce v nebesích“ (Pesachim 85 b).

16.  Každý by se měl maximálně snažit, aby přišel do synagogy včas a mohl říkat celou bohoslužbu s minjanem. Nejdůležitější  je modlit se s minjanem Šmone esre. Když někdo přijde pozdě, měl by se snažit dohonit ostatní, aby mohl začít Šmone esre říkat spolu s nimi. (Podrobně viz kpt. 7, body 10-14).

17.  Kdo se nemůže připojit k minjanu v synagoze a nemůže shromáždit deset mužů, aby se modlili s ním doma, měl by se snažit, aby se modlil v téže době jako minjan v synagoze, neboť tato doba je považována za „čas přízně“.

Kdy se chlapec a dívka stanou bar micva či bat micva

18.  Chlapec po dovršení třinácti let věku podle židovského kalendáře je povinen zachovávat micvot a je počítán do minjanu. Některé příklady této halachy:

Jestliže se chlapec narodil první den měsíce nisanu - i když se narodil ke konci dne -  stane se bar micva (tj. povinen zachovávat micvot) na začátku večera prvního nisanu o třináct let později.

19.  Jestliže se chlapec narodil dvacátého adaru v nepřestupném roce (kdy je  pouze jeden měsíc adar) a rok, kdy dovrší třináct let věku, je přestupný, bude jeho bar micva dvacátého dne druhého měsíce adaru.

Jestliže se chlapec narodil v prvním měsíci adaru přestupného roku a rok, kdy dovrší třináct let věku, je také přestupný, bude jeho bar micva v prvním měsíci adaru.

Je-li chlapec narozen v adaru přestupného roku a rok, kdy bude mít třináct let, je nepřestupný, bude jeho micva v adaru, bez ohledu na to, zda se narodil v prvním nebo druhém adaru.

Stejná pravidla platí pro dívku, jen s tím rozdílem, že dívka se stane bat micva po dovršení dvanácti let věku (tedy o rok dříve než chlapec).

Výpočty se provádějí výhradně podle židovského kalendáře. Jsou-li nejasnosti kolem židovského data narození, musí se objasnit, aby chlapec nebo dívka věděli, od kterého dne budou povinni zachovávat micvot jako dospělí.

Synagoga

20.  Synagoga je místo vyhrazené pro modlitbu. Modlitby, které se v ní říkají, mají větší hodnotu než modlitby říkané jinde, proto by se každý měl maximálně snažit, aby se modlil v synagoze se shromážděním.

I když někdo nenajde minjan a musí se modlit sám, měl by se přesto modlit v synagoze, protože synagoga je svaté místo a modlitby, které říkáme tam, jsou B-hu vítanější.

21.  Každý by se měl modlit na stálém místě v určité synagoze, neměl by místo měnit, pokud k tomu nemá vážný důvod. Avraham měl své stálé místo k modlitbě, jak víme z verše Berešit - Gn 19:27 „Za časného jitra se Avraham vrátil na místo, kde stál před Hospodinem“. Když se někdo modlí doma, měl by se modlit tam, kde nebude rušen členy domácnosti.

22.  Spěchat, když jdeme do synagogy, je micva a totéž platí, když jdeme vykonat kteroukoli jinou micvu. Vyvozuje se to z verše Hošei (Oz 6:3) „Poznávejme Hospodina, usilujme se ho poznat“ a Tehilim - Ž 119:32 „Poběžím cestou Tvých přikázání“.  Avšak když ze synagogy odcházíme, měli bychom jít pomalu, pokud nejdeme studovat Tóru nebo vykonat nějakou micvu. V synagoze by se nemělo pobíhat

Svatost synagogy

23.  Synagoga má velkou svatost, jež se podobá  svatosti Chrámu. To je odvozeno z verše Jechezkela - Ez 11:16 ,„dal jsem jim malou svatyni“ a naši moudří vysvětlují: „To je odkaz na synagogy a domy studia“ (Megila 29a). Verš  Vajikra - Lv 19:30 „Mějte v úctě Mou svatyni“ nás napomíná, abychom měli bázeň  před místy, kde přebývá B-h.

24.  V synagoze bychom se měli chovat tak, aby to odpovídalo její svatosti. Nikdo se tedy nebude chovat frivolně ani vést plané hovory a samozřejmě se vyvaruje zakázaných řečí, jako jsou klepy, pomluvy a  hádky. Kromě toho, že to jsou závažné hříchy samy o sobě, znásobí se provinění osoby ještě tím, že se těchto hříchů dopustila na svatém místě, neboť to je nestoudná urážka šechíny. Synagogy se má užívat jen k modlitbám a ke studiu Tóry.

25.  Rodiče by měli zajistit, aby jejich děti  nepůsobily rozruch a nerušily  bohoslužbu. Měli by vést své děti k tomu, aby seděly vedle nich a chovaly se v synagoze náležitě, odpovídaly Amen, Jehe šme raba atd. Děti příliš malé na to, aby rozuměly modlitbě nebo ty, jež se nedokáží náležitě chovat, by se neměly vodit do synagogy, protože ruší dospělé při bohoslužbě a znesvěcují svatost místa.

26.  Je zakázáno vejít do synagogy proto, aby se v ní člověk schoval před horkem, zimou nebo deštěm. Když někdo potřebuje mluvit s přítelem, který je v synagoze, měl by vejít do synagogy, říci verš z Tóry nebo pasáž z nějakého náboženského textu a pak si promluvit s přítelem. Kdo neví, jaký verš říci, měl by aspoň chvilku posedět, protože i sedět v synagoze je micva.

Je zakázáno projít synagogou jako zkratkou (tj. nesmí se projít přes synagogu jen proto, že je to rychlejší než synagogu obcházet).

Ten, kdo vejde do synagogy, aby se tam modlil či studoval Tóru, měl by odejít jinými dveřmi, aby dal najevo, jak má toto místo v lásce.

27.  Je zakázáno jíst, pít či spát v bejt kneset a bejt midraš. Jedinou výjimkou z pravidla je toraický učenec, který v bejt midraši studuje pravidelně - ten tam smí jíst i spát, protože kdyby odešel jíst či spát jinam, ztratil by tím drahocenný čas ke studiu.

Svaté knihy a náboženské texty

28.  Svaté knihy a náboženské texty nutno rovněž chovat v úctě. Některé ze zákonů:

• Člověk by neměl sedět na židli či lavici, na níž jsou položeny svaté knihy.

• Žádné svaté knihy, ani ty, které jsou roztrhané či k nepotřebě, ani listy papíru, na nichž jsou napsány myšlenky Tóry, se nesmí vyhodit. Musí se dát do genízy (zvláštní místo k uložení). Mnoho synagog má speciální bednu nebo místo, kam se tyto knihy a papíry odkládají, dokud nejsou pohřbeny.

• Svaté knihy se nesmí pokládat hřbetem nahoru. Když někdo spatří knihu takto položenou, má ji otočit textem vzhůru.

• Chumaš (některá z Pěti knih Mošeho) se smí položit na svazek Neviim (Proroci) či Ketuvim (Spisy), a knihy Neviim a Ketuvim se smí položit jedna na druhou. Ale Neviim a Ketuvim se nesmí položit na chumaš. Na žádnou z těchto uvedených knih se nesmí položit ostatní svaté knihy.

• Do svatých knih by se neměly vkládat papíry, jež nemají náboženský význam, leda  pokud usnadňují studium.

• Když člověk studuje ze svaté knihy, nemá při odchodu nechávat knihu rozevřenou, i když předpokládá, že se zakrátko vrátí.