1. Všechny věci, jichž je zakázáno se dotknout o šabatu, jsou zakázány i o jom tov. Podle některých autorit se člověk o jom tov nesmí dotýkat věcí, jež jsou mukce mida´at (předměty, jídlo či zboží, jež člověk běžně nepoužívá k osobní potřebě), ani věcí odložených proto, že jsou odporné (mukce mechamat mi´ut) - přestože o šabatu se to smí, byť omezeně /1/. Podle těchto autorit by tedy člověk o jom tov neměl brát do ruky ovoce, odložené na prodej, pokud si je před svátkem neoznačil slovy „toto ovoce budu jíst zítra“. Dovoleno je to v případě ovoce, jež se prodává po malých množstvích ve velkém časovém rozmezí.

2. Nesmíme se dotknout vejce, jež bylo sneseno o jom tov, smíme je však přiklopit nádobou, abychom je ochránili před rozbitím. Pokud bylo vejce sneseno první den svátku, smíme je sníst druhý den, ale když druhý den svátku připadne na šabat, bude to zakázáno. Jestliže bylo vejce sneseno první den svátku a to je šabat, bude druhý den svátku zakázáno k použití. Vždy, když se svátkem sousedí šabat, ať předchází či následuje, pak je-li vejce sneseno o jednom z nich, bude zakázáno použít je o druhém. Když bylo ale vejce sneseno první den Roš ha-šana /2/, bude zakázáno použít je druhý den (neboť dva dni Roš ha-šana se považují za jeden prodloužený den pouze v těch případech, kde tento pohled přinese přísnější pravidla; avšak nikoli ve věcech, kde by to přineslo pravidla mírnější - např. pokud jde o zákaz připravit první den svátku jídlo pro druhý den (viz kpt. 101). To je o Roš ha-šana zakázáno jako o kterémkoli jiném svátku.). Pokud Roš ha-šana připadne na čtvrtek a pátek, pak i když bylo vejce sneseno ve čtvrtek, bude zakázáno použít jei o šabatu. Najdeme-li vejce v slepici, zabité o jom tov, smíme je použít toho dne, když je plně vyvinuto. Pravidla týkající se mléka viz kpt. 101, b. 5.

3. Dříví smíme vzít do ruky, jen když je potřebujeme do ohně, jinak je zakázáno dotknout se jej. Člověk tedy nesmí zapřít kotlík nebo dveře dřevěným klínem.

4. Je dovoleno přenášet o jom tov popel z dříví, spáleného den před svátkem, protože může posloužit např. k zakrytí výkalů nebo chrchle. Pochází-li popel z ohně rozdělaného o jom tov, lze jej přenášet, dokud je tak horký, že by se v něm vejce usmažilo, pokud ale již vychladl, nesmíme se jej dotknout, neboť je jako nolad - „věc právě narozená“ (včera to bylo dříví, dnes popel). Pravidla, která platí pro nolad, jsou přísnější než pro mukce (viz také kpt. 88, bod 4).

5. Je dovoleno rozdělat oheň skořápkami ořechů, jež jsme snědli před svátkem. Pokud jsme ořechy jedli o jom tov, skořápky nesmíme použít k rozdělání ohně, je zakázáno i dotknout se jich. Totéž platí pro slupky z brambor - i když se hodí k nakrmení dobytka, považují se za nolad, věc nově vzniklou, poněvadž včera byly vhodné pro člověka.

----- 

POZNÁMKY k 99. kpt.

1 - Rama (OCH 495:4) zmiňuje mírnější názor, jenž sjednocuje zákony pro mukce o jom tov a o šabatu. ŠA HR 495:13 a MB 498:17 uvádí, že běžné je řídit se tímto názorem. ŠA HR však říká, že vzdor převládajícímu zvyku je vhodné řídit se přísnějším názorem.

2 - Přísnost zákonů pro Roš ha-šana pramení z toho, že i v Erec jisrael se Roš ha-šana slaví dva dny.