1. V sobotu večer je zvykem modlit se maariv o něco později než ve všední dny, a rovněž protáhnout zpívání V´hu rachum (On je milosrdný) a Barchu (Požehnán), abychom tak přidali ke svatému z všedního. Do Šmone esre se vkládá vsuvka Ata chonantanu (Ty jsi nás oblažil) (jež říká, že B-h oddělil šabat od všedních dní). Pokud ji někdo zapomene říci, ale uvědomí si to ještě před vyslovením B-žího jména v Ata chonen (čtvrté požehnání Šmone esre), řekne Ata chonantanu a pak dokončí požehnání (chanenu meitcha...). Uvědomí-li si chybu až po vyslovení B-žího jména, dokončí požehnání. Nemusí modlitbu opakovat, protože obsah Ata chonantanu řekne při havdale nad pohárem vína. Musí však dát pozor, aby před odříkáním havdaly nedělal nic zakázaného a nic nejedl. Ten, kdo dělal nějakou zakázanou práci nebo jedl dřív, než se odříká havdala, musí zopakovat celou Šmone esre (pokud člověk zapomene odříkat Ata chonantanu a nemá víno, nad nímž by pronesl havdalu, platí jiná pravidla.)

2. Po Šmone esre se říká poloviční kadiš a potom oddíl Vihi noam (Kéž milost), jehož čtení bylo stanoveno proto, že obsahuje požehnání, jímž Moše požehnal Izraeli po dokončení Svatyně. Tento oddíl se má říkat vstoje a poslední verš Orech jamim (Délkou dní) zopakovat. Pak se říká Ve-ata kadoš (A Ty jsi svatý), označovaná jako seder keduša; souvisí s Vihi noam, poněvadž vybudováním Chrámu spočinula šechína (B-ží přítomnost) na Izraeli. K tomu odkazuje verš Ve-ata kadoš (A Ty jsi svatý, Jenž trůníš na chválách Izraele). Je-li v nastávajícím týdnu svátek, tyto verše se vynechají, protože se v nich říká „práci našich rukou jsi stanovil“ - bylo by nepatřičné říkat je, když v týdnu nebude šest pracovních dní. Když se neříká Vihi noam, vynechá se i Ve-ata kadoš, poněvadž patří k sobě. Po Vihi noam a Veata kadoš se odříká celý kadiš, po něm Ve-jiten lecha (A nechť ti B-h dá) /1/ a pak Alejnu. Důvodem, proč se maariv na konci šabatu protahuje, je oddálit návrat hříšníků do gehinom, poněvadž ti se musí vrátit teprve poté, co i poslední shromáždění Izraele dokončí šabatové modlitby.

3. Jako je micva posvětit příchod šabatu, tak je nutné posvětit šabat při jeho odchodu havdalou nad pohárem vína. Říkají se rovněž požehnání nad kořením a nad světlem. Ženy mají také povinnost havdaly, měly by tedy pozorně naslouchat požehnáním. Pokud nelze obstarat víno, smí se havdala pronést nad pivem, medovinou či jiným rozšířeným místním nápojem (viz kpt. 45, b. 1), vyjma vody.

4. Když nastane čas bejn hašmašot (mezi západem slunce a objevením tří hvězd), je až do pronesení havdaly zakázáno jíst nebo pít cokoli, kromě vody /2/. Smíme však protáhnout seudat šlišit (třetí jídlo) až do večera, pokud jsme je začali v dovolenou dobu. Ten, kdo říkává pravidelně Birkat ha-mazon nad pohárem vína, smí z poháru pít i před havdalou, neboť se to považuje za součást jídla. Pokud ale někdo říká Birkat ha-mazon nad pohárem jen občas (opíraje se o autority, které tvrdí, že se to nevyžaduje), má zakázáno pít před havdalou z poháru, nad nímž se říká Birkat ha-mazon.

5. Před havdalou je rovněž zakázáno vykonávat zakázané práce. Ženy, které musí před havdalou rozsvítit svíce, by měly říci Baruch ata… hamavdil bej kodeš l´chol atd. (Požehnán budiž Ten, Jenž učinil rozdíl mezi svatým a světským, mezi světlem a tmou, mezi Izraelem a /ostatními/ národy, mezi sedmým dnem a šesti pracovními. Požehnán hudiž, Jenž činí rozdíl mezi svatým a všedním) /3/. Pokud na neděli připadne svátek, řekne se „Jenž učinil rozdíl mezi svatým a svatým“ (tj. mezi svatostí šabatu a svátku).

6. Kdo oddaluje večerní modlitbu až do sobotní noci, nebo protáhl jídlo až do noci, smí požádat druhého Žida, který se již modlil maariv včetně Ata chonantanu, aby za něj udělal nějakou práci. Člověk smí mít prospěch z této práce, přestože později v Birkat ha-mazon zmíní šabat.

7. Pohár pro havdalu, by se měl nalít tak plný, až lehce přetéká, protože to je známka hojnosti. Člověk jej drží v pravé a koření v levé ruce, až dokončí požehnání Bore p´ri ha-gafen. Poté vezme pohár do levé ruky a koření do pravé a řekne požehnání Bore minej besamim. Pak položí obojí na stůl a řekne požehnání nad svící (Bore meorej ha-eš). Potom opět pozvedne pohár a řekne požehnání Baruch ha-mavdil. Po skončení požehnání se posadí, vypije (téměř) celý pohár a zbytek vylije na svíci, aby ji uhasil. Pak si vínem potře oční víčka, na znamení, jak drahá je mu micva. Ženy podle zvyku z havdalového vína nepijí.

8. Je dobré dát do koření trochu pižma, všechny autority se shodují, že požehnání nad pižmem je Bore minej besamim. Měli bychom také použít myrtové větvičky (jichž se použilo do lulavu o svátku Sukot). Ježto s nimi byla vykonána jedna micva, mohou posloužit i pro jinou.

9. Svíce pro havdalu by měla být spletena z několika voskových svící, takže tvoří pochodeň. Ale pokud nemáme takovou svíci, použijeme dvou svící a dáme je tak blízko k sobě, že se oba plameny spojí v jeden. Když se řekne požehnání Bore meorej ha-eš, je zvykem podívat se na své nehty /4/ a dlaň pravé ruky. Ohneme tedy prsty do dlaně a položíme na palec, podíváme se současně na nehty i na dlaň, pak prsty narovnáme a podíváme se na bříška prstů.

10. Slepec by neměl říkat požehnání nad svící, a osoba bez čichu by neměla říkat požehnání nad vůní koření.

11. Když se někdo splete a poté, co řekne požehnání nad vínem a přemístí koření do pravé ruky, řekne požehnání Bore meorej ha-eš, platí: jestliže si to uvědomí okamžitě a opraví se Bore minej besamim, je požehnání nad kořením platné a požehnání nad svící řekne až po něm. Jestliže ale bylo původním úmyslem říci požehnání nad světlem, bude platné požehnání nad ním a požehnání nad kořením řekne poté.

12. Je chvályhodné rozsvítit na závěr šabatu více svící, zpívat příslušné písně a vyprovázet tak šabat na odchodu, jako bychom provázeli krále, když opouští město. Měli bychom také zmínit jméno proroka Elijáše a modlit se, aby přišel a oznámil nám zprávu o vykoupení. Je správné modlit se za to právě v sobotu večer, neboť Elijáš nepřijde v pátek, aby nerušil Židy v přípravě na šabat a nemodlíme se za jeho příchod ani o šabatu, protože není jisté, zda deset šířek dlaně nad zemí existuje šabatové pásmo - kdyby existovalo, nemohl by přijít. Ale v sobotu večer (po šabatu) přijít může a modlíme se tedy, aby přišel a přinesl nám dobrou zprávu. Midraš uvádí, že každou sobotní noc Elijáš vstupuje do zahrady Eden, posadí se pod stromem života a zapisuje si zásluhy Židů, kteří zachovávají šabat. Vzpomínáme tedy na něj s vděčností.

13. Při jídle melave malka (vyprovázení královny Šabat) bychom pokud možno měli sedět u pěkně upraveného stolu a pojíst chléb a teplý pokrm. Kdo není schopen pozřít chleba, měl by sníst alespoň koláč nebo ovoce.

14. Kdo už odříkal havdalu, měl by ji odříkat znovu pro své děti, které už jsou ve věku, kdy se učí plnit micvot. Určitě by ji měl zopakovat pro dospělou osobu, aby jí umožnil splnit micvu, týká se to však jen osob, jež neumí odříkat havdalu samy. Pokud to umí, měly by ji říci. Když někdo říká havdalu za druhé, musí přičichnout ke koření, když řekne požehnání nad ním, jinak bude požehnání bezúčelné (protože požehnání nad kořením bylo stanoveno pouze pro potěchu člověka). Muž, který už odříkal havdalu, neměl by ji opakovat jen pro samotné ženy (ježto existují názory, že tato micva není pro ženy povinná).

15. Když někdo zapomněl odříkat havdalu, nebo mu v tom zabránily okolnosti, jež nemohl ovlivnit, anebo záměrně havdalu neřekl v sobotu večer, má dovoleno to napravit až do úterního západu slunce. V tom případě už však nebude říkat požehnání nad kořením a nad svící, ale jen požehnání nad vínem a Ha-mavdil. Po uplynutí tří dnů už havdalu nesmí říci. První tři dny týdne jsou „dni následující po šabatu“ (patří k závěru šabatu), ale další tři dny týdne se nazývají „dni předcházející šabat“, nemají žádný vztah k minulému šabatu.

-----

POZNÁMKY k 96. kpt

1 - V některých obcích se říká Ve-jiten lecha po havdale.

2 - MHŠ cituje Ari z“l, který zakazuje před havdalou pít cokoli, i vodu.

3 - Všeobecně přijatým zvykem je říkat „Požehnán budiž, Jenž činí rozdíl mezi svatým a světským.

4 - Ačkoliv názor KŠA vychází z ŠA HR 296:16, MB 296:31 se liší a vyžaduje, aby se člověk podíval na nehty před pronesením požehnání.